Cihelná brána od severu, dnešní stav.
Foto K. Neubert.
Na mapě Vyšehradu se nalézá pod číslem 35.
Pevnost Vyšehrad dějinách pražského opevnění
Bezbariérový vstup do expozice. Vstupné 20 Kč (výstava). Děti do 6 let zdarma.
Pohled do prostor stálé expozice v Cihelné bráně. Odtud je možný vstup do kasemat.
Stálá historická expozice v Cihelné bráně si klade za cíl prezentovat vývoj pevnosti Vyšehrad v kontextu historie pražského opevňovacího systému. Byla otevřena v r. l993 a připravila ji Národní kulturní památka ve spolupráci s Muzeem hl. města Prahy a Historickým ústavem ČA - Vojenským muzeem.Koncepčně je výstava členěna do tří linií, řazených v jedné chronologické poslou pnosti :
- Historie pevnosti Vyšehrad
- Historie pražského opevnění
- Exkursy do některých historických souvislostí
Grafické odlišení daných témat na panelech s plošnými exponáty, obrazovým a textovým dobovým materiálem usnadňuje návštěvníkům orientaci. Historický výklad ilustrují, zejména v novodobějších oddílech trojrozměrné exponáty převážně vojenského charakteru ( kopie výzbroje, uniforma atp.).Jednotlivé texty na panelech a popisky mají vedle české též anglickou verzi. K expozici byl vydán několikajazyčný leták obsahující stručnou historii pražského a vyšehradského opevnění.V expozici je přítomen průvodce pro vstup do vyšehradských kasemat a unikátního sálu Gorlice, kde se nacházejí originální barokní sochy z Karlova mostu.
Opevnění Prahy
Vznik skutečného města Prahy lze spatřovat až ve vymezení pražských měst ve 13. a 14. století hradbami. Tak bylo založeno Staré Město (cca 1231 - 45), Malá Strana (od 1257), Hradčany (první třetina 13. stol.).
Definitivní hranice na celá staletí dal Praze Karel IV. založením Nového Města Pražského (1348 - 50) a novým opevněním celé Prahy - tj. Menšího Města (Malé Strany), Pražského hradu i Vyšehradu. Celkově si pražské hradby zachovaly svůj středověký rozsah a charakter až do počátku 17. století.
Zájem o pražskou fortifikaci zintenzivněl během bojů třicetileté války (zejména za doby přímého ohrožení Prahy v letech 1632, 1639 a 1648). Po skončení války roku 1648 podal návrh na opevnění Prahy s citadelou Vyšehradem hrabě Raimund Montecucoli, technický generální plán předložil v roce 1650 hrabě Inocenc de Conti.
Faktická stavba pražské barokní pevnosti začala v letech 1653 - 4, stavba byla ukončena ve 20. letech 18. století. Nejdříve byl opevňován Vyšehrad, ve vlastní Praze se postupovalo od Poříčské brány u Vltavy přes Nové Město ke Karlovu, na Malou Stranu a Hradčany. Práce vedl hrabě Conti za dozoru Josefa Priamiho. Na stavbě se podíleli stavitelé C. Lurago, Santino de Bossi a později G. Alliprandi.
Při obléhání města ve 40. a 50. letech 18. století pražská fortifikace neobstála. Její celkové pojetí bez opevnění okolních strategických bodů spolu s nedostatečnou obranou umožnilo, aby Prahu dobyli v roce 1741 Francouzi, Bavoři i Sasové, v roce 1744 Prusové. Výsledkem byla snaha po modernizaci hradeb. První úpravy provedli již Francouzi. Po obléhání Prahy pruským vojskem v roce 1757, kdy pražské opevnění velmi trpělo, sledujeme nové snahy o jeho zlepšení. Ovšem v té době při hledání nového optimálního obranného systému habsburské monarchie se rozhodovalo o vybudování předsunutých pevností Terezína a Josefova a pražská pevnost ztrácela své prioritní postavení.
Novou aktivitu při opevňování Prahy způsobilo nebezpečí ze strany Napoleona, vrcholem opětovných snah o zvyšování obranyschopnosti pražského opevnění v této době byl rok 1809. Podle tehdejších plánů měl být kolem Prahy zřízen řetěz vyvýšených míst tzv. redut: měly být v oblasti Bílé Hory, Andělky, Belvederu, Buben, Invalidovny, Žižkova, Olšan, Královských Vinohrad, projekt ovšem nebyl plně realizován.
V červnu 1848 došlo v Praze k ozbrojenému protivládnímu povstání moci a zkušenosti z jeho potlačování vedly v následujících letech k novým úpravám hradeb. Tři místa na pražských hradbách byla zrekonstruována na malé pevnůstky s možností útočit proti městu. Bylo to na Petříně (IV), na Letné (XIX) a na Vyšehradě.
Podle rozhodnutí císaře Františka Josefa I. z 30. 10. 1866 se stala Praha otevřeným městem, mělo dojít k zrušení jejího opevnění. Vlastní bourání začalo 20. 7. 1874 mezi Poříčskou branou a ulicí na Florenci. Bourání pokračovalo až do počátku 20. století. Jako poslední získalo město v roce 1911 vyšehradskou pevnost, jejíž fortifikace byla zachována v nezměněné podobě dodnes.
Pevnost Vyšehrad
Podle poznatků z archeologického výzkumu na Vyšehradě, který dokládá slovanské osídlení na Vyšehradě až v 10. století, i podle analogií bylo první opevnění Vyšehradu valové s roubenou konstrukcí a palisádou.
Nové opevnění Vyšehradu nechal zbudovat kníže a pozdější král Vratislav v poslední třetině 11. století během svých úprav Vyšehradu na sídelní hrad českých panovníků. V této době byla vyšehradská hradba modernější než hradba Pražského hradu - byla kvádříková, zděná na maltu, opatřená korunními ochozy. Stejnou zbudoval na Pražském hradě až kníže Soběslav v roce 1135.
Vyšehrad byl důležitým strategickým místem, z nějž bylo možno kontrolovat Vltavu a přímo ovládat jižní komunikace vedoucí z Prahy. Opevněný Vyšehrad mohl sehrávat důležitou úlohu při obléhání Prahy. Karel IV. chápal Pražský hrad i Vyšehrad zároveň i jako oporu královského postavení proti tehdy se vzmáhajícímu pyšnému pražskému měšťanstvu, posílil tudíž jejich opevnění proti městům pražským, zatímco města proti nim opevněna nebyla.
Severní vyšehradské opevnění byla tak trnem v oku novoměstským obyvatelům, proto okamžitě po dobytí Vyšehradu husity v listopadu 1420 se zasloužili o zboření této části a postarali se o kontrolu zbytku opevnění.
V roce 1448 se před nedostatečně chráněný Vyšehrad podařilo Jiřímu z Poděbrad dobýt Prahu. Jiří z Poděbrad dal po roce 1450 vybudovat na Vyšehradě město. Díky neexistenci hradeb vůči Novému Městu splynulo brzy Město hory Vyšehradu s Podhradím. Vyšehrad si zachoval jižní a východní opevnění, dominantou zůstala až do konce 17. století gotická brána Špička.
Za třicetileté války při saské okupaci Prahy v letech 1631 - 2 byl Vyšehrad obsazen saskou posádkou. Jeho hradby utrpěly škody i při dvojím dobývání Prahy Švédy v letech 1639 a 1648.
Nové opevňovací práce na Vyšehradě v rámci přestavby opevnění celé Prahy započaly v roce 1653, do roku 1678 byla stavba ve své podstatě hotova. Pevnost získala touto barokní přestavbou svoji současnou podobu, která se v průběhu doby měnila již jen v detailech. Od této doby ji chrání typické barokní pevnostní zdi, celkem šest bastionů a na nejvíce ohroženém místě při vstupu do pevnosti od pankrácké pláně rohová hradba, tzv. hornverk. Výstavbu vyšehradské fortifikace výrazně ovlivnil plukovník Josef Priami z Roveratu, hlavním stavitelem byl Johan de Capauli. V roce 1655 tu vznikla Táborská brána a v roce 1670 brána zvaná podle tehdy panujícího císaře Leopoldova, tyto brány můžeme na Vyšehradě spatřit dodnes. Roku 1655 byl rovněž položen základ vyšehradské zbrojnice, která sloužila na Vyšehradě až do roku 1927, kdy vyhořela a nebyla již obnovena.
Během 18. století prodělal Vyšehrad jen některé menší změny. Četné úpravy byly zásluhou Francouzů, kteří obsadili Vyšehrad po dobytí Prahy v roce 1741. Byl dobudován ravelin před Jeruzalémskou bránou, dokončeno zlepšení opevnění Táborské brány, došlo k dotvoření kasematových prostor. V roce 1772 byla postavena nová silnice vedoucí z rohové hradby do jádra pevnosti.
V období Napoleonských válek došlo k zazdění nefunkčních otvorů (Leopoldova brána, otvor pro novou severní bránu), k vybudování předsunuté obrany vyšehradské rohové hradby a k celkovému zesílení hradeb a zvýšení jejich obranyschopnosti. Na základě nařízení ženijního úřadu ve Vídni byly v letech 1838 - 1844 provedeny rozsáhlé úpravy a terénní práce na pevnostních valech. V roce 1841 byla otevřena nová silnice k městu probíhající Novou bránou, která nahradila původní bránu Jeruzalémskou. V rámci změn na pražských hradbách v letech 1849 - 50 došlo i k úpravám Vyšehradské pevnosti. Byl postaven redan (tzv. Kulatina) pod bastionem č. XXXVIII, z něhož mohlo být ostřelováno Podskalí, Vltava a část Nového Města. Vyšehradská pevnost zůstala v rukou vojenské správy až do roku 1911, kdy byla předána městu a prakticky v nezměněné podobě (až na vyhořelou zbrojnici) se zachovala dodnes.
Pavla Státníková